Páteční kázání 30.3.2018                                                                                             šejch Ahmad Rajab

Mešita v Praze

Jak vzbuzovat naději a vzdorovat beznaději?

Chvála Alláhu. Jen Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (sallalláhuʻalajhiwasallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

V průběhu života se člověku staví do cesty překážky, musí čelit výzvám na různých úrovních a v různých oblastech, je to přirozený běh života. Vznešený a Mocný Alláh nás stvořil do života, který se přirozeně vyznačuje různými výkyvy a zkouškami. Díky těmto těžkostem, které se nám staví do cesty, ze sebe dostáváme to lepší, co je v nás, jako je nadání a schopnosti. Překonáváním nějaké výzvy se ukáže, co v sobě skrýváme, jaké možnosti jsou v nás ukryté. Muslima v těžké situaci můžeme přirovnat ke zlatu, které když vložíme do ohně, vyjde z něj prosté nečistot. Přes všechny těžkosti, které člověka duševně vyčerpávají, má člověk něco, co brání jeho zhroucení, když ho potká neštěstí. Je to naděje.

Proč naděje?

Naděje je civilizovaná síla, která produkuje živé myšlení, jasný pohled, šíření ducha iniciativy a činnosti, povstání po pádu, probuzení po stavu nedbalosti, vůli po lenosti, vyhlížení budoucnosti k vybudování zítřka plného všeho, co těší duši, dělá život krásnějším a udržuje svět při životě.

Jaké jsou důsledky zoufalství a beznaděje?

Zoufalství jde ruku v ruce s bezvěrectvím, jak pravil Všemohoucí: „Vždyť jen lidé nevěřící ztrácejí naději v laskavost Alláhovu!“

Zoufalství nepatří k mravním zásadám muslimů. Otázka zní: „Proč bychom si měli zoufat?“

Jak bychom si mohli zoufat, když je náš Pán Dárce největší, nikdy nic nezanedbá a nikdy nespí? Jak, když má ve Svých rukách otěže nebes i země? Jak bychom si mohli zoufat, když největší skutečný klid a pokoj je v Ráji a ne na tomto světě?

Co se stane, když věřící ztratí naději na pokání?

V Koránu i tradici najdeme mnoho textů, které před věřícími otevírají ty největší brány, aby se navrátili k Všemohoucímu a Požehnanému Alláhovi.

Co kdyby nemocný ztratil naději na uzdravení?

Mnoho psychických nemocí vede ty, kteří jimi trpí, k tomu, že si zvolí dobrovolný odchod z tohoto života. Zvyšující se počet případů sebevražd je pouze důsledkem pocitu zoufalství a beznaděje. Tento jev narůstá zejména na Západě. Bohužel se tento jev začal přesouvat i do některých muslimských zemí následkem špatných životních podmínek, útlaku a nedostatku.

Co kdyby člověk, který neuspěl, ztratil naději na úspěch při druhém pokusu?

Když při jednom pokusu neuspějeme, neznamená to, že se listy papíru svinuly, že inkoust zaschl, že slunce již na naší planetě zítra ráno nevyjde.

Co tě nezabije, to tě posílí, když jednou neuspěješ, vstaň s hlavou zdviženou k nebi, pouč se ze svých pokusů a pokusů druhých, žádej o pomoc Alláha a neustávej.

Co kdyby reformátor ztratil naději v lid?

Kdyby reformátor nerozuměl povaze lidské duše, života a věcí, není pochyb, že by v takovém případě propadl zoufalství.

Změna vyžaduje porozumění tomu, jak to na světě chodí, jak se utvářejí společnosti, jak se mění duše. Tyto způsoby, jak to chodí, ustanovil Tvůrce, Vznešený a Mocný, jakožto zákony bytí a života, které jsou neměnné: „… podle zvyklosti Alláhovy vůči těm, kdož již předtím byli. A nenalezneš ve zvyklosti Alláhově změnu žádnou.“

Zdroje naděje:

1) Kdykoli nás postihne neštěstí nebo nenalézáme východisko, obraťme se na Toho, kdo dává život, kdo ho bere, kdo je Stvořitelem, kdo dává obživu, kdo dává i bere, kdo dává klesnout, kdo pozvedá, kdo dává sílu a moc, kdo nechá padnout na dno, kdo odhaluje zlo, kdo odpouští hřích, kdo skryje nedostatek, když přikáže „Staniž se!“, stane se, když chce, přikáže a není návratu.

2) Dalším zdrojem jsou četné zmínky Koránu o naději, překonávání těžkostí a zkoušek, sledování toho, jak různé národy vznikají a zanikají podle neměnných zákonitostí tohoto světa.

Vezměme si jeden příklad ze súry Josef:

Když Jakub – mír s ním – ztratil Josefa – mír s ním – přijal svůj osud daný Alláhem s naprostým klidem a odevzdáním a řekl: „Leč trpělivost je překrásná a u Alláha je třeba hledat útěchu před tím, co mi namlouváte.“

Uběhly roky a další roky a raněné srdce nepřestávalo toužit po setkání po té, co se muselo odloučit. Utrpením dojde k obnově, skrze těžkosti člověk získává. Ztratil druhého syna a tehdy zopakoval lpění na trpělivosti. Řekl: „Leč trpělivost je překrásná a snad Alláh mi je navrátí všechny.“

To je lekce a ponaučení pro toho, kdo ztratil naději…

Buďte si jistí, že všechny nesnáze se jednou vyřeší, po těžkostech půjde vše lehce.

3) Třetím zdrojem pro čerpání naděje je Prorokův životopis, který je studnicí k šíření naděje a zahnání beznaděje.

Posel Alláhův (sAs) nedovoloval svým druhům, aby si našli cestu k beznaději, ať byli zkoušeni sebevíc a ať je postihlo sebevětší neštěstí. Nevzbuzoval v nich jen touhu po odměně za dobré skutky, ale organizoval, plánoval, budoval, vychovával, stavěl, bojoval, vyjednával, diskutoval, jednal přátelsky i silou, až vybudoval stát, který strhl pilíře nepravdy pomocí světla Pravdy, šířil vědění, správné vedení, milosrdenství, rozšířil svou vládu a porazil své mocné nepřátele.

4) Zkušenosti z islámské historie mající své vrcholy a pády, kolika těžkým zkouškám byl tento národ vystaven a vyšel z nich silný díky dobré organizaci a hlubokému vztahu k Alláhovi a porozumění tomu, jakými způsoby je možná reforma.

5) Zkušenosti národů a lidí dnešního světa – můžeme uvést příklady, kdy některé země (např. Japonsko nebo Německo) překonaly následky ničivé války a zaujaly pozici a důležité místo ve světě.